Jeden z našich cílů na pouti po Asii byl výšlap na druhou nejvyšší sopku v Indonesii – Rinjani. Hodně jsme se přeli o to, jestli to udělat na vlastní pěst, a nebo s místními průvodci. I když byste měli mít průvodce, jsou lidé, kteří jdou bez něj. My se nakonec rozhodli podpořit místní ekonomiku a původce si zaplatit. Trek jsme si rezervovali na ostrově Gili Air a vyšel nás každého kolem 3.000 Kč (140 dolarů) zahrnuto bylo:
- doprava lodí z ostrova Gili Air
- doprava autem do našeho ubytování
- ubytování v bungalovu pod sopkou
- 1 průvodce
- 1 nosič
- jídlo a vodu pro 2 osoby na 3 dny (snídaně, oběd, večeře, dobrůtky)
- spacáky, stan, karimatky
- dopravu autem na Kuta Lombok (dopraví vás kamkoliv po ostrově)
Nějaké nezbytnosti ?
- Je dobré mít čelovky, v agentuře říkali, že nám je rozdají, ale bylo jich málo, já jsem 3 hodiny na vrchol sopky kráčela dost po tmě i když mi Martin svítil.
- Jídlo od chlapců bylo super a velké porce. Náš průvodce nám dával i sušenky po cestě, takže svoje jídlo jsme vážně nosit nemuseli.
- Pokud to jde, vemte si teplou bundu, čepici, rukavice a pořádné boty. Nahoře je to vážně síla v kontrastu s počasím ve zbytku ostrova. Ale potkali jsem lidi i ve větrovkách, kraťasech a pláťákách. No do zpěvu jim nebylo.
- Vlhčené ubrousky – Dva dny se nebudete koupat, možná tři. My se koupali druhý den odpoledne v horkých pramenech. V letní sezoně je to spíš pramínek.
Naše grupa čítala 16 lidí, z toho 10 cestovatelů z různých konců světa, 5 nosičů (jídla a věcí na spaní) a jeden průvodce. Může se to zdát jako pěkně líný trek, nechat si nosit věci od místních šerpů, ale po prvním dni bych zaplatila i dvojnásobek, aby mi někdo nesl i zbytek batohu. Opravdu jsem byla ráda, že je tam máme. Na každé zastávce na nás čekalo připravené jídlo a před spaním postavené stany.
Na trek jsme vyrazili kolem 9hodiny. První den nám to trvalo i s pauzami na sváču, bombonky a oběd asi 7 hodin, než jsme dorazili do základního táboru (2570 m.n.m.). Ze začátku lehký stoupák a pak jdete 4 hodiny do neskutečného kopce. Za první den nastoupáno 1660 m. Ze začátku jsme se drželi jako skupinka pohromadě, ale stejně si jde každý svým tempem. Protože potkáváte i jiné lidi, nemůsíte mít strach, že byste sešli z cesty. Oběd i večeři nám uvařili naši šerpové, na jídlo jsme se vrhli jak hladové pumy.
Kolem půl 9 už jsme spali a ve 2 hodiny ráno nás probouzel náš průvodce s výbornou snídaní. Pamatuji si jak celou noc hodně foukalo, říkala jsem si, že to musí zrušit, přece nás nepoženou na úpatí kráteru sopky, když tak hodně fouká a je taková zima. No viděla jsem se, jak tam 100% zahučím. Nedalo se ale nic dělat a v půl 3 ráno jsme byli všichni nabalený a vyrazili na 3 hodiny dlouhé stopání k vrcholu sopky (cca 5km a 1000 m stoupání). Bylo to neskutečné, dva kroky nahoru, jeden dolu, díky sypkému povrchu – sopečnému prachu a kamení. Občas mě nohy vůbec neposlouchali.
Po 3 hodinách jsme se opravdu ocitli na vrcholu, vytryskly mi slzy štěstím. Bylo kolem nuly, foukalo, byli jsme utahaní a ještě přes půl hodiny jsme čekali na východ slunce. Nejdelší půl hodina, ale stála za to. Pak zase 2 hoďky za světla dolů, ale to už šlo samo a v táboře už na nás čekala druhá snídaně.
Po hodině odpočinku a balení jsme se vrhli na další sestup a to dolů k jezeru uvnitř kráteru. Šli jsme asi 3 hodiny, né moc praktickými cestami. Pro mě je daleko horší chodit z kopce, než do kopce. Po cestě jsme stihli oběd a zastavili se, konečně až po dvou dnech, opláchnout u horkých pramenů. Po příjemné koupeli nás čekalo 3 hodinové stoupání, které bylo nekonečné. Po zhruba 11ti hodinách celkové chůze, jsme konečně dorazili do dalšího tábora, kde na nás čekaly neskutečné výhledy. Živě si vybavím, jak jsme seděli na kamenech a kochali se tím, jak budeme usínat nad mraky. Přišlo nám to neskutečné, ta energie a jak je ten svět pořád rozmanitý.
Poslední den nás čekal dlouhý, 5ti hodinový sestup, kdy jsme na 14 km sestoupali 2000 m. Rozhodně nelituji těchto zážitků, i když pokaždé si klepu na čelo, co jsme to zase vymysleli. Celou naší trasu můžete vidět v odkazu níže.
