Můj nejlepší zážitek:
Tak ten byl s pánem (dědou), který byl po nočním lovu jelenů někde ve vnitrozemí. Měl neuvěřitelný jeep, jela jsem s ním 140km, čekal na mě 20minut u černé pláže, než se pokochám okolím, koupil mi muffin a dokonce mi na sebe dal i kontakt, kdybych chtěla pracovat na letišti. Takhle zkušenost by se mi v autobusu asi nestala. Bylo to neuvěřitelné načasování, hlavně, když venku ještě prší a vy si vezete zadek v teple.
Nejhorší zážitek:
To bylo asi moje nejdelší stopování, když jsem chtěla od Gullfossu do vnitrozemí. Stála jsem tam necelé dvě hodiny a to ráno i večer, zrovna celou dobu foukalo a mrholilo, byla jsem celá promrzlá a fakt utahaná, ale touha dostat se do Hveravellir byla silnější. Po Kjolur road F35 se jezdí jen teréňákem a žádný mi nezastavil. Jednou mi zastavily dvě paní s Multivanem, tak já se celá šťastná uvelebila v sedadle a holky to po 15km vzdaly kvůli terénu, joo Multivan prostě není teréňák. Tak mě alespoň hodily zpět do kempu (no prostě jsem se tam nedostala, ale snaha byla).
Jinak jsem nečekala dlouho, někdy 3 minuty, ale většinou do 10ti minut frčíte. Ve městech je dobré ptát se lidí u benzínek, obchodů. Osobní kontakt je ještě lepší. Dokonce při cestě domů, na hlavním tahu na letiště, jsem se ptala pána, zda nejede stejným směrem a on že ne, že bydlí tady kousek. Nakonec přišel, že má stejně volno a ještě šéfovo auto, tak jsem byla za 20 minut na letišti. Výhodou bylo asi to, že jsem cestovala sama. Čím víc lidí stopuje, tím méně lidí staví, ale ve dvou to taky není problém, viděla jsem i stopovat i 4 lidi. Příště mám v plánu stopnout i trajekt na Ostrovy západních můžu, to už bude vyšší level.
Bonus cestování na lehko
V jednom kempu jsem poznala Philippa se kterým sem 3 dny cestovala po jihu Islandu. Je fajn, když odložíte batoh do kufru. Pak jsem se k tomu stopování, ale těžko vracela, člověk si hned zvykne na pohodlí auta i dobré společnosti.
