No čím začít, rozhodně to nebylo jednoduché. Po roce a půl cestování jsme věděli, že bychom se rádi někde usadili. Vytvořili si zázemí, někde kde nám bude fajn a budeme mít dobrou práci. Praha nepřipadala v úvahu. Pár let jsme tam žili a tohle milionové město bylo pro nás moc veliké. A představa léta v Praze nás děsila, nechtěli jsme trávit léto v parku, ani v kolonách. Jinak Prahu milujeme, ale vždy jen na chvíli. Už pár let jsme přemýšleli o Rakousku, protože jsme sem jezdili každý rok a hory nás vždycky braly. Bydlet třeba v Innsbrucku, ten jsme si zamilovali, je to takové vzdušné, hezké městečko, pár minut do hor k vodě. No a pak jsme přijeli do Švýcarska. Láska na první pohled. Největší město má 300.000 obyvatel, všude je to kousek. Hory, jezera, městečka a nepopsatelná příroda a i na lidi jsme měli štěstí. Hrozně se nám tu líbilo. Ok, takže Švýcarsko. Ještě jsem Martina lámala na Norsko, nebo Anglii, protože tam k práci stačí angličtina, ale jedním z důvodů proč vyhrálo Švýcarsko byl, že se naučíme němčinu a nebude to tak daleko od našich blízkých.
Neměli jsme ve Švýcarsku žádné známé, ani nikoho z rodiny, kteří by nám ze začátku pomohli. Tak jsme to zkusili po svém.
Měsíc jsme za jídlo a ubytování pomáhali v nádherném hotelu Gletscherblick uprostřed Alp. To byla bomba, práce 3 hoďky denně a pak si jen užít to, co nám okolí nabízí. Článek o celém dobrovolničení najdete zde. V průběhu jsme posílali životopisy, já měla i jeden pohovor v Curychu. Dostala jsem od nich nabídku, že pokud se zlepším v němčině dají mi práci, tak ať přijdu příště. Odjeli jsme dva týdny do Čech a hledali jsme ubytování u Curychu. Nakonec jsme bydleli asi 15minut vlakem od Curych v městečku Dietikon. Práci jsem nakonec nedostala. V Dietikonu jsme zůstali dva měsíce, z toho jsme 4 týdny chodili na jazykový kurz, článek zde. Celou dobu jsme ladili životopisy a odpovídali na inzeráty. Později jsem se dozvěděla, že pokud hledám práci v hotelnictví nebo gastru, je dobré zajít přímo do podniku a zeptat se na práci.
Celou dobu jsem myslela jen na to, jak by to bylo jednodušší vrátit se do Čech. Přestěhovat se zase do Prahy, okamžitě začít dělat co mě baví a neřešit jazyk. Být mezi přáteli, jezdit za rodinou na venkov a prostě jen být.
Měli jsme poslední dva týdny, než nám skončil nájem a museli jsme se vrátit na dobro do Čech, peníze docházely a naše nervy odcházeli. Když jste 4 měsíce v kuse neúspěšní, tak si neužíváte si ani to, že jste v jedné z nejkrásnějších zemí světa (alespoň pro vandráky jako jsme my). Tak jsem se hecla, že si tu práci najdu a napsala jsem jednomu známému, který mi začal posílat výstřižky z novin. Noviny jsem nikdy neřešila. Druhý den jsem šla na pohovor, další týden jsem šla zkusit celý den pracovat, pak jsme si s mojí novou šéfovou plácly. Bylo to neskutečné štěstí. Od 1. května jsem měla začít pracovat, se 100% pracovním úvazkem a na dobu neurčitou, jsem byla přesvědčená, že dostanu pracovní povolení na 5 let. Tak jsme si celý šťastný jeli na měsíc užít rodinu a přátelé do Čech a na konci dubna jsme přijeli do Švýcarska.
No ale tím to nekončí. My nesehnali žádné bydlení a já musela od 1.5 nastoupit do práce. Spali jsme v příšerném hostelu v Luzernu a pak v bytě přes Airbnb. Na moje narozeniny jsme seděli v Coop restaurant, byla deštivá neděle a psali jsme na nabídky sdílených bytů. Ale krátkodobé termíny a ještě pro dva lidi, byl pro většinu problém. Psali jsme i během našeho pobytu v Čr, ale nikdo vás na dálku neubytuje a byty byly hned pryč. Nechtěli jsme nikomu spát na gauči, ani přespávat po hotelech. Já chvíli přemýšlela i o kempu (to není z mojí hlavy, jeden kluk co pracoval na Islandu, takhle dva měsíce bydlel ve stanu, proč ne :D). A nejednou se ozval Reto. Jeli jsem se podívat na obrovský byt ve městě Stans, který nás okouzlil. Měsíc jsme bydleli s Retem, Manuelou a Hannou. Pohodovými Švýcary našeho věku. Bylo to super, společné večere, koukání na GoT, každý den byl pestrý. Měli super zajetý systém společného žití, takže nikde nebyly problémy.
Pomalu jsme si začali hledat byt jen pro sebe. Bydlíme v kantonu Nidwalden, což je hodně konzervativní kanton a bylo nám řečeno, to možná bude problém si jako nováčci najít byt. Potřebujete třeba potvrzení o bezdlužnosti, to vám ale nedají bez trvalého bydliště a trvalé bydliště vám z 95% nedají bez potvrzení o bezdloužnosti. Je to všechno takový začarovaný kruh. Martinovi dokonce jednou paní položila telefon se slovy: ,, Ich brauche nichts” (nic nepotřebuji). Zaměřili jsme se na inzeráty v novinách a během týdne jsme měli zamluvený byteček. Přes internet jsou byty snadno dostupné, proto jsou hned pryč. Pán co nám pronajímá byt je ze Srbska, takže ví čím si jako zelenáči procházíme. Stačila mu jedna kauce (obvykle chtějí 3), nechtěl vidět ani pracovní povolení (to jsem ani neměla a bez trvalého bydliště vám ho ani nedají). Každopádně mám ho seslalo samo nebe.
No a teď bydlíme u něj a jeho rodiny v domečku, máme první patro a oni druhé. Vždy jsou na náš milý a pomáhají nám s čím jde. Ač se snažím nelpět na věcech, přála jsem si krásné zázemí. Velký, vzdušný a slunný byt, nebo dům s terasou, nebo zahradou a teď to postupně všechno přichází. Naše zahrada je pro mě oáza a z bytu už nepotřebuji utíkat pryč, protože se tu cítím skvěle. Moje největší dilema teď je, že nevím na které terase chci snídat, jestli s výhledem na hory, nebo do zahrady 🙂
Té nejistoty bylo vážně hodně, ale vyplatilo se vydržet. Proto jestli máte nervy ze železa a vlastně i nějakou tu korunu do začátku, pusťte se do toho. To dobrodružství, příroda, lidi a celkově život tady není špatný.
