Hodně lidí se mě ptá, jestli se nebojím a jaké to vůbec je cestovat sama? Já vždycky říkám, že občas je dobré být sám, rozhodně to není naškodu. A strach? Tak ten už nemám. Paradoxně se víc bojím strašidel v pokoji, než v autě u lesa nějakého násilníka. Mám jako holka víc předsudků, ale snažím se poslouchat intuici. Když se ale rozhlédnete, skoro nikdy nejste sami. Když potřebujete vajíčko do jídla, poradit cestu, jen tak pokecat, vyfotit, pohlídat věci, není nic jednoduššího než se zeptat. A věřte, většinou k tomu lidi přihodí i nějaký bonus, třeba pozvání k sobě ke stolu.
Nakonec s nimi strávíte půl dne u nich na terase, vyměníte si čísla a těšíte se na další možné setkání (A to bylo v Čr). Kdybych byla s někým, neměla bych tu potřebu se tolik seznamovat, i když teď už to tak není. Musím ale říct, že se mi stýská a to moc. Po příteli, rodině, přátelích, po našich loukách, piknicích v trávě, po sobotním potlachu, dokonce i po pondělním ránu. A jsou chvíle, kdy mi opravdu není do smíchu a nejraději bych se hned vrátila domů, ale náhle potkám někoho, kdo mi zvedne náladu a už se mi zase nikam nechce.
Alespoň že mám to auto, ale…
Auto mi poskytuje jistý druh bezpečí, ale i spát v něm znamenalo určité odhodlání a překonání, ta svoboda za to ale stojí. No ale stejně mi to nestačí. Můj další strach je spát venku SAMA (bez auta), proto jsem se vyhecovala, koupila letenky a teď plánuji objet Island stopem a spát ve stanu (to máma asi nerozdejchá, doufám, že si to nepřečte). Popravdě se na to těším jak malá i když vůbec netuším do čeho jdu. Budu bulet, nadávat a snad se i smát. Island byl moje dlouho vysněné místo (vodopády, polární zář, horké prameny), samozřejmě bych chtěla utratit minimum peněz a dokázat, že cestování v tak drahé a chladné zemi jako je Island, nemusí být ruinující. Tak snad mě to nezruinuje a když? Tak co! Žijeme jen jednou, ne?
