TRAVEL

Miluji a zároveň nesnáším cestování

Tenhle článek jsem měla na srdci už dlouhou dobu. Chtěla jsem tím vyjádřit postoj k cestování obecně. A hlavně říct mé zkušenosti. Protože hodně lidí mi píše, že žijeme v ráji a že by taky takhle chtěli žít atd. Snad vám to trochu přiblíží ten náš ,,ráj”.

Když jsem byla zaměstnaná a mohla jsem odjet na víkend na náš rodný venkov, nebo někam do hor, byla to euforii. Euforie z cestování a toulání. Každý měsíc jsme vždycky někde byli a objevovali něco nového po Čechách a blízkém okolí. Jednou za čas někam na dovču, ale touha do nových dobrodružství byla stále větší. Když jsem odešla z práce, byl to další příval nové neskutečná euforie, z toho, že si můžu dělat co chci a z těch představ, příběhů, které jsem průběžně nacházela všude a chtěla žít jako ti cestovatelé. Young, wild and free.

Teď vím, že je to vážně neskutečný pocit, protože děláte opravdu jen to co chcete. Samozřejmě život je proměnlivý a i já se denně musím vyrovnávat se stresovými situacemi, jako každý jiný i když jsou asi jiného charakteru. Každopádně nikdy to není jako na fotce z instagramu. Proto se k fotkám snažím doplnit alespoň autentický příběh zdarů i nezdarů. Postupně jsem pochopila, že se za ničím nechci hnát a už vůbec nepotřebuji vidět všechno. Někdy proflákáme i několik dní jen nad dobrým jídlem. Miluji to jídlo, nové lidi a příběhy, nové myšlenky, pohledy na svět. To všechno a mnohem víc dává cestování. Já jsem jsem byla pevně rozhodnutá, že procestuji celý svět, teď ale cítím, že ho nepotřebuji vidět celý, protože to cestování je i o tom, že objevím novou ulici v Praze kde mají výbornou zmrzlinu. Nebo, že v lese potkám třeba muflona, které jsem tam nikdy nepotkal. A do takových situací já se zamilovávám každý den.  Nechtějte vidět jak reaguji, když vidím třeba roztomilou ještěrku, myslím, že na ní padne víc fotek, než na leckterý vodopád.

 

 

Až teď když brázdím Asii, jsem si ale uvědomila jednu věc.

Asi neřeknu žádnou novinku, ale je neuvěřitelné, jak cestování a turismus kazí krajinu, města, památky a především místní lidi. Ničí se místní lesy, parky, pláže a místo nich se staví různé restaurace a ubytování pro turisty. Co všechno musí přes sezonu skousnout místní lidé, je nad moje chápání, někde ani sezona nekončí. Samozřejmě spousta lidí toho využije pro svůj business. Denně koukám, jak jsou lidé z celého světa nezodpovědní a nerespektují daná místa. Jak je po nás všude bordel. Jak na malém muslimském ostrově chodí holka uprostřed města jen v plavkách, nebo v nich přijde do restaurace. Nebo když ráno jdeme na budhistickou ceremonii mnichů, kterou zahajují každý den. Máme zde mít pokoru a být co nejméně hluční, fotit jen nenápadně, nebo vůbec a každý den okolo nich běhají a hulákají turisti (především čínští) a oslňují je bleskem. To bych zahodila to oranžové roucho a vyprdla se na to. Nehledě na to jak je cestování neekologické vůči přírodě. Od letadla až po brčka. Ať už jsme byli surfovat, šnorcholovat plavali jsme s odpadky, někdy málo, někdy skutečně hodně. Martin mi dokonce vyprávěl, jak když pádloval plavala okolo něj plenka a vedle i materiál. Pak se náhle mezi odpadky vynořila želva, aby se nadechla a plavala zase ke dnu. Krásné a zároveň smutné.

Turismus ovlivňuje celý svět a rozhodně ne správným směrem. Týká se to i našich měst, ukázkový příklad je třeba Český Krumlov, Karlovy Vary, nevím přesně jak na tom je, ale troufla bych si říct i Mikulov. Dále jsem zvědavá, jak dlouho Islanďany bude bavit, nám zastavovat na našich low-cost tripech (taky jsem stopovala, mám nejmíň co kecat). Prostě je nás moc a chceme vidět všechno. Nemám k tomu žádné východisko, je to jen má úvaha a velké uvědomění, které jsem chtěla předat na zamyšlení i vám.

Vlastně mám k tomu doporučení, pokud už se někam vydáte, cestujte s největším možným respektem k místním lidem a přírodě. Pořídit stylové bambusové brčko a alespoň láhev na doplnění vody (já doplňuji z barelů pořád), to je minimum co pro oceán a náš svět můžeme udělat. Já jsem velkej ekolog, takže jsem sebou táhla i filtr na vodu.

Asi jsem řekla všechno co jsem měla na srdci.

Káča

You may also like...