Myslím, že nikdo nemůže říct, že za svůj život nikoho nezklamal, nebo nepokazil jedno přátelství. Pokud jste nějaké přátelé zklamali, nebo vyřadili ze svého života a nemáte s tím problém, ani na ně nepomyslíte, netrápí vás to, tak je to v pohodě. Jste prostě spokojeni tak jak jste a basta. Já sama jsem spoustu svých přátel zklamala, nebo vypustila ze svého prostoru bytí a zpětně mě to moc mrzí. A to je nejhorší!
Taky vás to občas užírá? Občas si vzpomenete jak to bylo super a co jste všechno zažili, nebo jste chtěli zažít. Ale najednou jste jednoduše přerušili kontakt, našli si nového partnera, zaměstnání, vyrostli jste, zklamali jste se v sobě, nebo byla neděle odpoledne a vy už jste se jednoduše víc neozvali.
Pokud cítíte, že je správná doba se s kamarádkou, kamarádem opět spojit a říct promiň, nebo to co máte na srdci, tak to musíte udělat. Sebrat odvahu a napsat, nebo zavolat. Pokud to budete stále držet v sobě a užírat se tím, můžete si přivolat akorát nějakou nemoc. Znáte to, když víte, že máte něco udělat a neděláte to, tak to je přesně ono. Je to vlastně takový druh prokrastinace, víte, že to chcete, ale ne úplně teď.
Co očekávat?
- Nejlepší scénář. Všechno skvěle klapne! Kamarádka vám sdělí, že se vám taky chtěla kolikrát ozvat, že ji mrzí, že jste se přestali stýkat. Uvidíte jak rychle navážete tam, kde jste skončili a budete si jen klepat na čelo, že jste nesebrali tu odvahu udělat to dřív.
- Ozvete se, ale reakce po setkání jsou trochu chladnější než jste očekávali. Kamarádka se mohla ve svém životě pohnout dál, nebo naopak vy, jste se pohnuli dál. Zjistíte, že nemáte úplně společné téma o kterém se bavit. Jiné zájmy, jiné názory, každopádně je dobré si to přiznat hned ze startu a nelámat nic přes koleno. I obnovení kontaktu je ku prospěchu vašemu srdci.
- Kamarádka nestojí o vaši omluvu ani kontakt. Musíte počítat i s negativní reakcí, se spoustou výčitek a objektivně se nad to povznést a přiznat chybu. Nadruhou stranu, pokud podle vás reaguje přehnaně na danou situaci, můžete být rádi, že o přátelství nestojí, protože o takové přátelství ani vy nestojíte. Což si neuvědomíte dokud to nezkusíte rozseknout.
Myslím, že překousnout stud a říct: ,,Ahoj, omlouvám se, že jsem se neozvala dřív” je to nejlehčí co můžete udělat, ač za tím stojí spoustu úsilí. Uzdraví to vaši mysl a posune vás to dál. Jen poslouchat svoje tělo a srdce. Teď si představte, že se ozvete třeba 5ti lidem a obnovíte staré kontakty. Získáte staré kamarádství zpět a představte si tu úlevu. Tento návod se nemusí týkat jen kamarádů, ale i bývalých lásek se kterými jste se rozešli ve zlém. Jakýkoliv vztah, který vás doposud tíží a je potřeba napravit musíte napravit.
Teď šup, napište si na papír komu se chcete ozvat, připravte si možné scénáře v hlavě od pozitivního k hodně negativnímu a udělejte to. Pokud chcete být lepším člověkem musíte na tom zapracovat opravdu od základu.
Já s vámi chci sdílet svoje dva příběhy kamarádství, které jsem v hloubi duše chtěla napravit.
Budu ráda, když mi zašlete své příběhy s pokusy o znovu nalezení harmonie kamarádství. Není nad to začít svůj život žít zodpovědně, jak k sobě, tak i k okolí.
Mám dlouholetou kamarádku, známe se skoro dvacet let. V dětství a v pubertě jsme se setkávali skoro každý den, psali jsme si, volali si. Obě jsme se měli vždy moc rády. Říkali jsme si všechno, důvěřovali si a říkali i to, co by jsme jiným nikdy neřekli.
Věděli jsme, že všechno co si řekneme zůstává mezi náma. Pak jsme se obě přestěhovali a stratili na sebe kontakt. Po deseti letech jsme se našli, napsali si a znovu navázali na to co jsme zažili. Znovu jsme si psali a volali skoro každý den. Jenom už nebyla možnost se tak často vídat, protože bydlíme asi 200-300 km od sebe. Jenomže postupně přestala volat, přestala odepisovat na sms a zvedat telefony, když jsem ji chtěla napsat tak jenom na msg-fcb. Postupně už oddalovala i psaní, síce pořád píše- odepisuje, i když ne tak často, pořád je tam cítit, že mě má ráda. Neodmítá mě, vždy si všechno přečte, podpoří mě, ptá se. Ale když přijde na to, že se s ní chci domluvit na setkání a klidně bych za ní dojela, tak buď to nikdy neví co bude, nebo nemá čas, nebo to bude vědět až ten týden a když jí napíšu tak zas jenom nemá čas. Dost mě to mrzí a bolí. Nevím co se děje. A nechci jí k tomu nějak často psát nebo se ptát, ani se nezlobím, protože chápu, že má možno takové období, že má toho mnoho. Je pro mně důležitý, že pořád jsme tak nějak jednou za měsíc v kontaktu, někdy i častěji. Ale samozřejmě, že to mrzí.